mravenci po mně lezou. mravenci po mejch bosejch nohách, jako lezou po
stoncích kosatců u rybníka daleko odsud. lezou a kontrolujou svý mšičí
kolonie, tady a tam, jiný mravenci v tentýž den. co znamenaj doteky
mravenčích nohou? stromek na parkovišti stojící osamocenej ve stejnym parnu
jako dneska, ale jinej den, stojící mezi prázdnýma autama a prázdnýma
místama, tenhle stromek rozechvělej náhlym vánkem, jakoby najednou hrotama
listů vyťukával neviditelnou zprávu. je potřeba to sepsat, vyťukat do
průhlednýho vzduchovýho papíru, ťuk ťuk, přesný znaky. rychle, hroty
listů, stejně tak, jako špičky mravenčích nohou, zapisujou listy zprávy.
němý kronikáři.
kachní pírko letí vzduchem, stejnym vzduchem, do kterýho strom zapisuje
vzkaz. pírko z kachny, která se lekla malý holky a seběhla do vody, pírko
vyletělo, strom o tom napíše. holka se rozeběhla a běžela po cestě
podél rybníka až za zatáčku, kde už jsem jí neviděl. kvetou tam
kosatce.
je stejná voda, ale jinej den, a nejenom den, ale i rok a jiný století a
kontinent, někdy hodně dávno prší a řeka se rozlije z koryta, olizuje
kmeny, vyplňuje nory a zemní podzemní chodby, zaplavuje mechový zahrady,
pařezy, mraveniště. mrtvý mravenčí tělíčka plujou odevzdaný někam
dolu, tam, kam je bere rozdivočelá řeka. napíše o tom strom? na
parkovišti v parnym dni sedim pod nim na obrubníku. spal jsem dneska
v dodávce, zrovna jsem vstával, zdálo se mi o zprávách, který lítaj
vzduchem a můžou ti jako z miniaturních vláken utkaný neviditelný
lítající koberce, jako z potůčků spletený řeky zatéct do ucha. jako
nejtenčí japonskej pergamen. co ti řeknou? sepisujou je ty nejtenčí nožky
a úplný špičky a hroty listů, vrcholky jemnejch trav, konečky křídel.
sakra ty mravenci sou uplně všude, lezou mi pod kraťasy! stejný kraťasy
jinej den na jinym klukovi. on stojí na kostelní zahradě před cedulí
s fotkou farního sboru a s vyvěšenym parte, na kterým se pod básničkou a
pírkem loučí rodina s drahým manželem, otcem a bratem Pavlem Mravencem,
který je opustil v tichosti po dlouhé nemoci ve věku 84 let. strom o tom
psal! a indiánský tělo člověka Mravence pluje po rozvodněný řece mezi
svejma, stejká do věčnejch lovišť, tak kam ho řeka bere.

slepice ťuká zobákem do plechovýho talíře, pak se na mě koukne:
„rozumněls mi, nebo to mám vyťukat znova?“ já pozoruju její červený
laloky, jak se vlněj, když se snaží z talíře sezobat něco, co tam už
dávno neni a vůbec nevim, že se mě na něco ptá. a tak začne znova ťukat:
„…sly – šíš – mě – ty – vole?“ pak nepochopená odchází.
pohrdající mnou, kroutí hlavou. vy lidi nás fakt se svym mozečkem nemáte
šanci pochopit. a hele mravenec. šup tam s nim. čau.