Stojim a hledim na kopec před sebou, na temeno toho kopce, kde jsem před
lety ležel, před lety tam ležim a cejtim se na samym pokraji, v absolutnim
zmatku, rozloženej a ztracenej. Teď tu stojim, koukám na sebe v minulosti a
posílám si vzkaz: „zvládneš to měkoto! za pár let budeš pod kopcem
stát a všechno bude v pořádku. nevzdej to, má to smysl.“ to si do
minulosti posílám a napadá mě, že možná jenom díky tomuhle vzkazu jsem
to tenkrát skutečně nevzdal. Možná mi ty slova tenkrát probleskly tělem a
udržely mě.
O budoucnosti ještě důkaz nemáme, ale o minulosti jsem si téměř jistej,
že skutečně proběhla. No ne? Nějak jsem se sem přeci dostat musel! A tak
si do prokazatelný minulosti posílám z prokazatelný přítomnosti
prokazatelnou myšlenku a to by přece sakra mělo klapnout. To by mělo
fungovat! Nesmim to proto podceňovat a občas na sebe a svý blízký do
minulosti v dobrym pomyslet.
A opačně, taky poslouchat, jestli si něco zrovna z budoucna neposílám.
Z budoucna, který až bude, bude už prokazatelně přítomný a já, sedící
teď zrovna na lavičce na tramvajový točně v Olomouci, budu už prožitou
minulostí, a tak by to sakra mělo fungovat!
Poslouchám proto, slyšim motory čekajících autobusů, slyšim svištění
drátů a slunečních paprsků a nesčetna myšlenek města a něco mi řiká,
„cha ty vejlupku, bude to dobrý! to si piš!“ a tak píšu a myslim na to,
že až budu před smrtí, musim se soustředit, abych se tenkrát narodil! že
to rozhodně má smysl!

zářící, hřejivý, láskyplný, vypalující vobrazce, úchvatný, jediný,
nedostižný, životadárný, životberoucí, sálající, výživný,
nekompromisní, pravdivý, lechtající, osvěžující, vysušující,
prozrazující, obarvující, prastarý, zbrusu nový, živý, letící,
atomový, opěvovaný, lahodný